Köprülü Kanyon

Z cestopisu:

Zkraje moje cesta rozhodně nevypadala vyhlídkově, tak jsem si stopla traktor. Kolem nás projížděly autobusy a autokary naložené raftychtivými klienty. Co to je proti mé zážitkové jízdě na tureckém traktoru v tureckých vesničkách? Pche! Turek mě bohužel vysypal před hnusným kopcem. Asi 20 km jsem se snažila, ale pak mi došla trpělivost a stopla jsem si náklaďáček. Chlapík jel až za Beskonak do kaňonu Koprulu, tak jsem jela s ním. Nakrmil mě ovocem, hovořili jsme turecky, z čehož projevoval až dětskou radost, protože jsem co nejvěrněji opakovala to, co říkal a když si zapaloval cigaretu, tak jsem mu turecky oznámila, že kouření škodí zdraví. On uměl anglicky jenom OK a taky menu, jinak vše bylo na posunčině. Přesto jsme si hezky popovídali, pán mě pak pozval na čaj, chtěl i na oběd (tam uplatnil to menú), dokonce že by se mnou jel i na raft, kdybych chtěla. Raději ne, měla jsem namířeno do Selge (dalších 7 km do kopce). Rozloučili jsme se a šli si po svých. Zjistila jsem, že ve slunečním žáru se mi do kopce vlastně spíš nechce, takže když na mě pokřikovali turečtí průvodci (klasika: where are you from, how are you?), ráda jsem slezla z kola na pokec, z jejich strany přesvědčovací. "Ty jsi ta na traktoru, viď? Pojď na rafty, za 50 (za chvilku 40 lir + oběd) ". A že mi odvezou kolo, že znají Prahu, že jeden z nich sjížděl Vltavu a že bych měla zkusit tu jejich řeku. Ani se nemuseli moc snažit. Bylo mi horko, vzdala jsem se kola a koukám, najednou sedím na raftu mezi Rusákama...